Méně je někdy více.

Věra Ferbasová

8. února 2017 v 18:10 | Michal Trlica |  Československo 1918-1945

"Myslím, že po tom všem by si zasloužila takový malý pomníček..."

Tato věta stála na začátku mého dalšího projektu.

Každý můj model, každá figurka má svůj příběh. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak.
Jak jistě víte, v poslední době se snažím o, řekněme připomenutí dob první republiky prostřednictvím modelů, tomuto období se věnuji i v reenactingu, a domnívám se, že aby byl takový člověk věrohodný, měl by se o problematiku dané doby zajímat co nejkomplexněji a v co nejširším záběru. Bohužel, mně se vždy podaří do toho doslova spadnout. Jinak tomu nebylo ani v případě našeho filmu v letech 1930 - 1945.
Věra Ferbasová na své (dle mého názoru) nejhezčí kabinetce z ateliéru Ströminger.


O některých titulech a hvězdách našeho předválečného filmu jsem samozřejmě měl jisté povědomí, nicméně hlouběji jsem do této problematiky proniknul během Vánočních svátků, kdy jsem se pustil do sledování filmů pro pamětníky, jak jsou dnes nazývány.
Nějakou náhodou se stalo, že mým prvním filmem, který jsem viděl byla Slavínského veselohra Falešná Kočička s Oldřichem Novým a Věrou Ferbasovou v hlavních rolích. I o něm jsem měl jisté povědomí, nicméně až nyní jsem jej skutečně zhlédnul. Pokaždé, když Věra Ferbasová otevřela svou rozkošnou pusinku k nějaké hlášce, následoval záchvat smíchu a pokus o vyšplhání zpět na sedačku z pod stolku.
"Nenadávejte mi stará opereto! Jestli já jsem poběhlice, tak Vy jste princezna z Tahiti!"
"Já?! Koupat?! Copak je sobota?! - Dnes pouze výjimečně slečno. Příště už se budete koupat pouze jedenkrát denně! - JÉŽIŠ!"
"Doma zůstane jen mutera, eh, maminka, která je jako včelička. Vaří, pere, zašívá, mypsilonje... - Co, prosím? - No přece M-YPSILON-JE!"
A tak jsem se denně těšil na další filmy a podobně jako někteří diváci v letech třicátých a čtyřicátých nejvíce na ty s Věrou Ferbasovou.
Nezůstalo však pouze u sledování filmů. Jak již jistě víte, když se mi něco, nebo někdo líbí, začnu s hledáním a zjišťováním informací, příběhů, faktů a podkladů. Jinak tomu nebylo ani v případě Věry Ferbasové. Pomalu jsem začal rozkrývat její smutný osud. Mezi tím se mi ještě podařilo získat jednu z jejích fotografií pořízených v ateliéru Ströminger, ke štěstí mi chybí už jen podepsaná.
Nyní bych se s vámi rád podělil o výsledek svého pátrání a o shrnutí životního příběhu této hvězdičky prvorepublikového filmového nebe:

Žabec, Panenka, Falešná kočička, Děvčátko z venkova, Uličnice, Venoušek a Stázička, to všechno je Věra Ferbasová, narozená do rodiny středoškolského profesora 21. září 1913 v Sukoradech.
Od školních let šašek a magnet na problémy, později kvůli potížím s chováním absolventka obchodní akademie, sekretářka a díky Vlastovi Burianovi hvězdička prvorepublikového filmového nebe, která si svým, na tu dobu netypickým stylem hraní dokázala získat lásku publika. Na rozdíl od ostatních hereček si ze sebe neustále dělala srandu, působila zmateně a ztřeštěně, jako takový, slovy Oldřicha Nového "ženský primitiveček".
Kritika ji příliš ráda neměla, nicméně každá filmová společnost tohoto diblíka chtěla mít ve svém počinu, jméno Věra Ferbasová znamenalo kasovní trhák. A tak se masově chodilo "na Ferbasku", která měla tolik práce, že, jejími slovy: "Půlku ateliéru měl Elektafilm a druhou Nationalfilm, a tak jsem běžela natáčet k jedné společnosti, pak do šatny, natáčet druhý film, zase do šatny, a zpátky…"
Její herectví nadchlo i německé filmaře, jelikož sami nikoho podobného neměli, nabízeli jí spolupráci.
Po Mnichovu a začátku války došlo i k ovládnutí našeho filmu nacisty a v roce 1942 přichází Věra Ferbasová, nyní již provdaná Pálková k definitivnímu rozhodnutí. Odmítá pracovat pro Němci ovládaný filmový průmysl a v podstatě se tak dobrovolně zříká skvěle rozběhnuté herecké kariéry, na kterou už po válce nikdy nedokáže navázat. Tou dobou má na kontě již 44 filmů, posledním z nich je titul Zlaté dno.
Ačkoli nemá z dob okupace žádný politický ani mravní škraloup, po únoru 1948 se spolu s manželem stává objetí vykonstruovaného procesu, krátce je držena na nucených pracích ve Valdicích, následně jsou i s manželem architektem Pálkou zbaveni veškerého majetku a vysídleni do bytu v Praze.
Věra Ferbasová získává několik rolí v divadle (zájem o ni jevili pouze ochotníci) a také ve filmu, přičemž poslední její dvě výraznější role byly ve filmech Skřívánci na niti a Jáchyme, hoď ho do stroje!.
Po smrti manžela žije v bytě sama v opuštění pouze se svým psem a kočkou, kde 4. (nebo 3.) srpna 1976 umírá ve věku 62let, aniž by si toho někdo všimnul.
I přes to, že se během války zachovala jako vlastenka, a ani v nejtěžších chvílích svého krátkého života se nepřestala usmívat, byla nakonec pranýřována, jako ostatní a v samém závěru života zůstal tento vždy veselý diblík a příklad cudnosti objevující se po boku hvězd, jako Hugo Haas, Oldřich Nový, či Vlasta Burian naprosto opuštěn a zapomenut…

A pak následovala moje věta: "Myslím, že po tom všem by si zasloužila takový malý pomníček..."

Nejsem sochař, ale modelář, mou zbraní není dláto, ale lepidlo, tmel a barvy. Alespoň tímto způsobem chci vzdát holt této komindě v sukních, která vždy dokázala skvěle sekundovat "ostříleným matadorům" humoru, jako byli Vlasta Burian a Hugo Haas i milovníkům v podání Oldřicha Nového.
Jak to ale provedu... Cíl byl jasný, figurka paní, v té době vlastně ještě slečny Ferbasové. Jenže co dál? Na jaké podložce? V jaké situaci? Na divadelních prknech? To už tu bylo... Bude lepší podložkou dlážděná ulice? Ne! To už tu taky bylo a nechci, aby se podložky mých figurek začali opakovat. Po konzultaci s kolegy a kamarády jsem došel k závěru, že je třeba přijít s něčím originálnějším, než s plackou, vytvořím zeď. Po chvíli přemýšlení se z cihlového výřezu domu stala kamenná zídka pražského parku se zábradlím a zelení nahoře. A jak jinak ztvárnit Věru Ferbasovou, než s širokým úsměvem na rtech. Vybral jsem tedy nejvhodnější figurku firmy MasterBox a začal s kompozicí. Prvotní nástin byl hotov k mé plné spokojenosti.

Nyní však přichází ta těžší část, dát to všechno dohromady tak, aby bylo jasné, že svým projektem chci vzdát svůj obdiv a úctu této skvělé herečce a ne se pokoušet o nějaký výsmech, či snad urážku. S úsměvem jsem si vzpomněl na hlášku z filmu Mravnost nade vše: "Pod tou bustou bude jméno, nemůže se nic stát!"

Rád bych ještě přiložil scénu z filmu Rozkošný příběh. Tato skladba se svým textem výborně hodí sem, do prostředí příznivců vojenské historie a modelářství. Jednou z možných alternativ v případě nespokojenosti s malbou obličeje bylo vytvoření záběru, kdy má Věra "Gasmasku" před obličejem.

A nyní se podívejme na nějakou fotodokumentaci:
Prvotní nástin finální scény.
Ohranění z balsy jsem vyplnil styrodurem, potáhnul malířskou stětkou a po vytvrdnutí mě čekalo vyškrábání dlažby a kamenů pomocí jehly. Zábradlí pochází z výrobního programu firmy MiniArt.
V místě budoucího zeleného pásu jsem ztvárnil zeminu ze směsi kočkolitu, kořínků a dalšího přírodního materiálu a celou "sádrovou" část podstavce natřel zředěným akrylovým lakem kvůli snížení savosti podkladu.
Sestavené zábradlí bylo nutné zkrátit na požadovanou délku podle podložky.
Podložka po práci s pistolí. Rozbití jednolitosti povrchu kamenné zdi i dlažby a naznačení stínů v potlačených místech.
Zkušební osazení již hotového zábradlí.
Zeď a dlažba po washi a fadingu. Nyní je na čase "zahradnická" práce. Všimněte si zkušebně umístěného plakátu.
Dokončeno. Samozřejmě až na chybějící plakát.
Břečťan je z produkce firmy Eduard, jelikož jde o lept, je třeba pečlivě zamalovat odstíny zelené barvy místa, kde je rostlina můstky spojena s planžetou.
Javor jsem měl ve vitríně již hotový, bohužel zatím neměl využití, kterého se mu nyní dostalo. Celkem to urychlylo vznik této podložky. Když už byl stromek hotov, rozhodl jsem se pro domalování žilek na listy.
Trávu tvoří vlákna firmy Woodland Scenics, také jsem využil lístky skalniček a květenství mechu.
Barvu zábradlí jsem lehce moduloval, následovala malba odřenin, wash na lesklý povrch, rozmývání teček olejových barev a na závěr nepravidelný nástřik polomatným lakem. Pod některé odřeniny jsem doplnil stékance rzi.

Suché listí je z části přírodní a z části z produkce firmy Model Scene.
Podložka je tedy tímto hotová a čeká na příchod hvězdy. Na mě padá lehká nervozita, jelikož si uvědomuji důležitost projektu a jakákoli chybička by se mohla obrátit v gigantický neúspěch a zklamaní. To hlavní a nejdůležitější mě právě čeká. Součást nejdůležitější, figurka Věry Ferbasové.
Dát figurku dohromady mi neučinilo větší problém, samozřejmě bylo nutné tmelit v oblasti spoje obou dílů sukně a také ve spojích sukně s trupem a v oblasti... Vlastně bylo třeba tmelit všechny spoje... Nejdůležitější a nejnáročnější však bylo vytvoření účesu, který je pro Věru Ferbasovou více méně typický (až na několik chlapeckých rolí, které si také zahrála). Snažil jsem se pracovat podle fotografie.
Kontrola tmelených partií přetřením Surfacerem 1000 a nové vlasy.
Detailní pohled.
Nástřik akrylovými barvami Tamiya, tímto jsem vytvořil základ pro malbu. Strach ze selhání se zvyšuje, snažím se uklidnit onou modeláři častou používanou větou, když se něco nepovede: "Chlapi, děláme to přece pro radost..."
První pracovní den za mnou.
Je celkem dobře patrné, že jsem stínoval podle své fotografie z ateliéru Ströminger. Dalším zajímavým a důležitým faktem je, že v době své největší slávy byla Věra Ferbasová jen o několik let starší, než já teď, tuíž nějaké hlubší vrásky, kde by se usadil stín na její tváři budeme hledat jen těžko. Ještě bych rád upozornil, že jsem se poprvé pokusil o malbu duhovky v očích, ty měla "předloha" modré.
Od samého začátku prací, ba již při přemýšlení o tomto projektu jsem měl jasno, že chci Věru v černém, pokud možno s bílým límcem. Nevím proč, ale tohle oblečení mi k ní sedí tak nějak nejvíce, jestli je to snad kvůli Falešné kočičce a Mravnosti nade vše, to nevím. Tak nějak to ve mně ale evokuje onu její pověstnou cudnost. Kolegové si z ní dokonce utahovali, že když se jde koupat, sama před sebou si zavazuje oči. Myslím, že leckterá rádoby filmová hvězda současnosti by si tu mohla vzít příklad...
Pohled zezadu...
Po vrstvě matného laku na šaty jsem začal s malbou nohou (opět jeden celý pracovní den), ruce jsou zde v základním nátěru.
A zde je již malba dokončena. Stínování rukou a malba kabelky jsou definitivní tečkou.





Popiska a fotografie na podstavec...
Dvě ze tří disciplín jsem nějakým způsobem splnil, už zbývá jen jedna, stejně složitá, jako dvě předchozí, tedy tvorba podložky i malba samotné figurky. Nyní je třeba vše zkompletovat.
Díky Bohu! Je to tam!!!

S výběrem plakátu to bylo všelijaké. Tento jsem měl připravený k dalšímu projektu, a zde jsem chtěl využít nějaký jiný, nicméně po konzultaci s kolegy jsem jej nakonec využil (i když jsem později chtěl využít "dlouhou" verzi Falešné kočičky). Rozhodla skutečnost, že na plakátu k filmu Vandiny trampoty je Věra Ferbasová vyobrazena hned třikrát (také má ve filmu dvojroli) a především, portrét nejblíže k figurce je jí celkem podobný.





Na závěr si neodpustím fotografii figurky s portrétem...
Trocha podoby tam někde je... Snad to bude stačit.
Co závěrem? Obrovská poklona a uznání. Poklona a uznání herečce, která možná nebyla tak slavná jako její kolegyně Adina Mandlová, Nataša Gollová a Lída Baarová, a jejíž kariéra se začala rozjíždět v roce 1938, kdy celá naše země pocítila otřes a porobu, během které se však tato osobnost našeho filmu dokázala všeho vzdát v naději, že po válce snad bude lépe. Nebylo a spolu se svými kolegy zakusila hrůzy dalšího totalitního režimu jen proto, že měla majetek. Trochu mě to vede k názoru, že člověk se může chovat jako hrdina, může zůstat čistý a hrdý, a nakonec stejně skončí, jak nejhůře může.
Dále bych chtěl poděkovat, kolegům a kamarádům za konzultace a podporu a především paní Věře Ferbasové - Pálkové za to, že i v novém tisíciletí rozdává úsměvy a některé lidi dokonce vede k tomu, aby podle ní dělali figurky. Také jí chci poděkovat za to, že ve mě opět vzbudila tvůrčí náladu a doufám, že i ona, pokud mě odněkud z hereckého nebe sleduje, je spokojená s mým výtvorem, a že se na mě za tento počin nezlobí.
Vím, že ani tahle figurka nebude sklízet modelářská ocenění, ale dostatečnou odměnou mi bude, když se občas někdo na výstavě zastaví a při pohledu na můj výtvor se usměje a vzpomene na tuto neobyčejnou, vždy veselou dívčinu.
Paní Ferbasová, čest vaší památce!
Michal Trlica
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama