Méně je někdy více.

Veselé Vánoce 2017!

23. prosince 2017 v 13:00 | Michal Trlica |  Aktuálně
Vážení přátelé i nepřátelé, kolegové modeláři, reenactoři, příznivci historie, divadla a všeho dalšího, dovolte mi nyní opět shrnout rok, který se pomalu chýlí ke konci, a běhěm kterého se stalo mnoho krásného a taky mnoho toho méně pěkného. Myslím, že to bude velmi náročné ohlédnutí, protože z mého pohledu byl tento rok velmi bouřlivý. Ale k tomu se postupně dostaneme... I když už teď vím, že spoustu toho, co jsem chtěl napsat zapomenu uvést.

Aby byl můj výčet kompletní, musím začít tam, kde jsem minulý rok skončil. A sice hned štědrým dnem roku 2016. Řekl bych, že mně nejmilejším dárkem byla kniha "První republika" s vloženýmy artefakty, do které jsem se okamžitě zamiloval a která mě doslova vtáhla do tohoto období. Tou dobou jsem také začal sledovat ony "filmy pro pamětníky" a ještě více tak prohlubovat své znalosti a povědomí o tomto období, kterému se tak rád věnuji v Reenactmentu i modelaření. Někteří z Vás si možná ještě pamatují, jak jsem již touto dobou začínal planout láskou a obdivem k Věře Ferbasové, začal jsem sbírat její fotografie a také časopisy Kinorevue (mám dva, jsem spíš jen takový příležitostný sběratel a taky ne každá aukce se úplně povede...) Také jsem si založil skožku s dobovými reáliemi, respektive dokumenty, která se v průběhu roku změnila v šanon. Tou dobou jsme také zakusili první zkouškové období na vysoké škole. Ačkoli jsem měl trochu strach, dopadlo to více než dobře a všichni jsme se dostali do letního semestru. Hned z kraje roku jsme také byli s "dramaťáky" na veřejných představeních našich druháků a třeťáků, z kterých mi nejvíce v srdci zůstalo představení s Vojtou a Dradimem... S láskou a slzou v oku vzpomínám na ty chlíle, kdy jsme dělali prezentace a bavili se spolu nejen o pauzách a přestávkách, ale jakou interaktivní výuku jsme měli...
Někdy v dubnu jsme pak s babičkou začali šít uniformu RKKA, Gimnasťorku 43, Šarovary 35 a Pilotku. Ačkoli jsme zatím neměli střihové šablony a všechno bylo více méně o podkladových fotografiích předloh a kvalifikovaném odhadu babičky, vznikla celkem pěkná uniforma, kterou mi později někteří kolegové chválili, jiným se lehce nepozdávala barva. Ostatně k barvě bavlněné Gimnasťorky, která nebyla na slunci příliš stálá bych se raději přiliš nerozepisoval... Stějně když to budu s RKKA myslet vážně, asi si koupím ještě jednu "profi".
Na první "akci" jsme letos byli na Strání, jsem rád, že jsem zase viděl Vlka i větší část KVH Břeclav. Sice mě trošku mrzelo, že jsme nejeli do Kyjova, jelikož tyto dvě akce se konaly v jeden den a člověk nemůže být v jednu dobu na dvou místech. Navíc podle vyjádření mnoha členů Břeclavi bychom se ani v Kyjově ve větším počtu nesešli, z nějakého důvodu tuto akci úplně nemusejí... Moc dobře si pamatuji naše partyzánské družstvo, z něhož byl nejškaredší Dalibor a asi právě proto se s ním chtěla každá dívka vyfotit. Co se také nedá zapomenout je fakt, že tou dobou pořádně pršelo a tak se bojiště okamžitě změnilo v rozorané bahnité pole... Vůbec Vlkovi nezávidím ten krásně napatinovaný četnický kabát... Od této akce mám také pořád v mysli vidinu projektu sovětského tanku T-34 s desantem na motorovém prostoru v měřítku 1:35. Ačkoli jsme se s Daliborem bavili o tom, že Vlkoš je zhruba měsíc po Strání a že bych si tam nakoupil nějakou tu výstroj na Sověta, této akce jsme se bohužel nezúčastnili.
Letos jsem také navštívil četnickou stanici na obecním úřadě v Čelechovicích na Hané u příležitosti "Vzpomínky na padlé četníky". Krásná komorní akce pořádaná komunitou Moravských četníků a panem Vaněčkem.
Díky kamarádce Lídě jsem se naštěstí dověděl o akci konané přímo v Olomouci. Šlo o "Překročení řeky Moravy". Kdo by chtěl být hnidopich, označil by celou tuto událost za svátky Pačuánie a nechal by nás všechny zavřít, UK59 vedle MG42 není nejlepší volba... Pro mně to však byl další výborný zážitek a to i přes skutečnost, že jsem po boku neměl Dalibora ani Vlka. Potkal jsem tam ale Jirku Veřmiřovského, který je naprosto úžasný. Snad se ještě někdy někde potkáme... Tato akce, kde jsem hrdinně padl za republiku jako paču Protektorátní četník na straně povstalců mi tolik přirostla k srdci také kvůli účasti Evžena, totiž Gabči Polívkové v dobových šatech, která mi po boji předala dort s dvaceti svíčkami. Den předem jsem totiž měl narozeniny. A byl to jediný dort, který jsem k těmto narozeninám dostal. A jelikož tam s námi byl i Filip, mající narozeniny o dva dny později než já, i on dostal kus mého dortu. Díky oběma, že se přišli podívat, jak se bavím a speciálně Evženovi za "dort".
Tou dobou již pomalu začínalo druhé zkouškové období, nějaké to učení a samozřejmě stresy. Zároveň ale klepala na dveře další akce... Čtenáři tohoto blogu dobře vědí, s jakou důležitostí jsem k ní přistupoval. Ano, hádáte sptávně, byl to letošní Tovačov.
Vím, že se opakuji, nicméně ještě na začátku roku jsme nevěděli, jak se pořadatelé vyjádří, a když pak náš nápad s radostí přijali, vrhli jsme se do příprav s ještě větší chutí a nadšením. Dokonce se mi povedlo získat pro tuto výstavu Gabču, která výborně doplnila naše četnické družstvo a Henleinovce Dana. Za sebe bych řekl, že Tovačov dopadl nad má očekávání, i když mě trošku mrzí, že Dalibor tam spíše nebyl, a že jsem s ním ani pořádně nedal řeč...
Hned v pondělí po Tovačově jsem měl zkoušku ze Speciální pedagogiky. Protože jsem ale idiot, a popletl si data, termín mi propadnul. A tak jsem měl už jen dva pokusy, z nihž jeden bylo komisionální přezkoušení. Nakonec došlo i na něj. Celé dva měsíce prázdnin jsem se učil specku, nekonečná hromada papírů popsaná zákony, podpůrnými opatřeními a dalšími věcmi, které jsem se musel našprtat. To už se blížila horší část roku.
Ze strachu z neúspěchu na komisionální zoušce za specky jsem si podal přihlášku na Vyšší odbornou školu zdravotnickou, k oboru Diplomovaný zdravotnický asistent. Tou dobou na mě všichni začali tlačit, že zdravku bych měl lepší... No, všichni ne, to bych vám křivdil, ale příjemné to nebylo. Dodnes si dobře pamatuji jak jsem se raději při posledních hodinách držel dál od svých vysokoškolských spolužáků, protože jsem tušil, že specku nedám a poletím na zdravku. Rvalo mi to srdce... I ty prázdniny byly strašné, krom učení specky jsem váhal, kterou cestou se vůbec vydat. Jeden den jsem byl pevně rozhodnut pro zdravku, protože Dramaterapie není nejperspektivnější obor, zvláště pak asi pro mě. Druhý den jsem si ale řekl, že tak úžasné spolužáky už nikdy mít nebudu a že vzdát se jich by byla sebevražda. "Pravdu říct, jsem odsouzen..." Když pravdu smlčím proklet jsem!" Asi tak jsem se cítil. Jediným vytržením z reality bylo šití druhé Gimnasťorky, tentokráte vzoru 1935, nyní již podle originálních střihových šablon. Děkuji mnohokrát babičce za tuto krásnou blůzu a veškerou trpělivost, kterou se mnou má. A pak, když přišel den lámání chleba, tedy přezkoušení ze specky, stál jsem opřený o zeď chodby, pode mnou na zemi seděla Vivi, má zpřízněná Bídnická duše, které také dva pokusy nestačily, a já se na ni shora díval a říkal si "Možná je to naposledy, co ji vidíš..." Jenže bylo to horší. Oba jsme tu zkoušku zvládli. Na chvíli jsem měl radost... Na chvíli. Došlo mi, že teď je to rozhodování ještě těžší. Kdyby mě vyhodili, bylo by to lepší... Následoval poslední den, kdy jsem se musel rozhodnout. Psal jsem si tou dobou s mnoha lidmi, s Vivi, Pájou Huserkovou, s Luckou Filipovou a chtěl od nich radu. Všichni mi ale zcela nesobecky a nezávisle na sobě odpovídali, že se nemám rozhodovat podle lidí, kteří tam jsou, ale podle toho, co si myslím, že je pro mě lepší obor... Vivi dokonce napsala: "Jestli chceš zůstat jenom kvůli mně, tak to bys mě tedy naštval!" A jelikož ji mám opravdu rád, a naštvat jsem ji nechtěl, už jsme se potom vícekrát neviděli. Nikomu jsem oficiálně nedal vědět, že končím. Je to ode mě hodně nefér, já vím, ale chtěl jsem prostě zmizet. Jako Javert, nebo Fantom opery. Kdybych se s nimi měl jakkoli konfrontovat, asi bych to loučení nezvládnul. Odpusťte mi to, prosím...
Na zdravku jsem 1.9. nastupoval s ověřenou kopií maturitního vysvědčení a s Filipem po boku. Právě on byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem teď předal kopii vysvědčení paní inženýrce Novosadové a seděl v aule na slavnostním zahájení. Řekl jsem si totiž, že s ním po boku zvládnu všechno a opíral se při této dedukci o čtyřleté zkušenosti a státní maturitní zkoušku. Pokud dobře počítám, sešlo se nás tu ze střední sedm, zbytek jsou nováčkové. Zatím jsem na sobě pociťoval jakousi radost ze shledání se starými známími tvářemi jak spolužáků, tak i učitelů, kteří už se na nás nesmírně těšili... Na spolužáky a kamarády z vysoké jsem se snažil nemyslet. Zlomilo by mi to vaz.
Posledním vytržením z reality která byla stále méně hezká byla dalš akce konaná v Olomouci - MilitaryFest 2017. Jsem moc rád, že si na mě Dalibor vzpomněl, a tak jsme se opět setkali, dorazil i Syky. Podle plánu jsem šel do dvou ukázek, nejprve jako člen družstva Stráže Obrany Státu a potom jako vojín Rudé armády. Radost z této akce byla o to větší, že jsem opět viděl kolegy, a také jsem konečně potkal Dashu Marlen, krátce jsem si s ní popovídal a mám s ní fotku. Konečně!!!

Jakmile jsme se ale na zdravce začali učit, věděl jsem, že jde to tuhého. Všechno jsem to už kdysi dělal, všechno jsem se to učil a nějakým způsobem jsem to zvládnul. Proč mi to teď připadá těžší?! Náš počet se začal pomalu snižovat, a snižovat se ještě bude. Je to ale horší...
Sedíme s Filipem na místě, kde jsem čtyři roky seděl s Tomem. A... Situace je stejná jako na střední. Všude samé baby a s žádnou si nemáme pořádně co říct. Jednou o přestávce jsem otevřel dokument ve Wordu, kam si píšu, když je mi nejhůř, takový zpovědní deník. Narazil jsem tam na zápis z doby, kdy jsem se rozhodoval o svém dalším vzdělávání. Stojí tam, že pokud půjdu na zdravku, dobrovolně vstoupím na místo, kde je muzikál sprosté slovo a Věra Ferbasová dávno mrtvá stará paní. V ten moment jsem nechápal, jak dokonale jsem to předpověděl. Všechno z toho se mi tam totiž děje. Zdeněk si ze mně dělá srandu, že jsem fašista a komunista, uniformu četnickou nerozezná od slavnostního stejnokroje Allgemeine SS... Filip by mě nejraději zabil, když mě přepadne touha začít si zpívat a ten zbytek... Není to prostě jako na Dramce, kde jsme si hned pár hodin po tom, co jsme se viděli poprvé začali vyprávět o svých zámech a zjistili, že jsme si vlastně hrozně blízcí... Chybí mi Fetka, chybí mi Vivi... Chybí mi bídnická Vivi... Vím, že bych se s nimi mohl sejít, ale dá mi to akorát vědomí, že už k nim nepatřím jak dřív...
Naštěstí jsem si všimnul jedné spolužačky, která se také s nikým příliš nebaví a vypadá, že by nejraději zmizela. Vzpomněl jsem si na prvák střední školy. Také jsem to nezvládal a chtěl pryč. A tak jsme se dali do řeči, a nyní jsem moc rád, že jsem ji oslovil. Mám toiž i zde člověka, kterému se můžu vždy svěřit s vědomím, že mé nesnáze zůstanou jen u ní. Díky Anet, díky moc za všechno!
Nechápu ale myšlení některých lidí. Místo abychom si pomáhali a měli se rádi, je asi lepší vzít zájmy někoho druhého a totálně mu je rozšlapat. A tak se Zdeněk začal navážet do paní Ferbasové, do prvorepublikových filmů, začal opakovat, že četníci vymřeli, protože byli neschopní... Později se k němu přidali Filip a Eliška, a takto asi hodinu mluvili o tom, že doba, kterou mám tak rád je naprosto špatná a sami prokazatelně nevěděli, o čem vůbec mluví. Nejhorší na tom je, že jim činilo radost to, jak mě vytáčejí. A tak mi víc a víc dochází, jakou blbost jsem udělal s opuštěním Dramaterapie. Nedokážu se smířit s tím, že většina mých současných spolužáků neví téměř nic z naší vlastní historie, nedokáží jednoduše popsat Heydrichiádu, neznají pána jménem Oldřich Nový, Kristián je pro ně jogurt... Ne, nežádám, aby znali životopisy těchto význaných lidí, ale aby alespoň znali jejich jméno a tvář... A tak v rámci své pověstné sebedestrukce sedím ve škole a opět přemýšlím nad zbytečností a špatností svých zájmů. Místo toho bych měl být rád, že jsem jeden z mála těch, kteří ještě nezešíleli z Youtuberů a iPhonů, ale v té většinové společnosti mám pocit, že bych měl spálit uniformy a už nikdy nevyjít z domu. Pocit, že dělám správnou věc mám jen v době, kdy jsem na nějaké akci, nebo s podobně smýšlejícími lidmi... Ještě sem vklíním informaci o tom, že jsem měl tu čest vidět originální oblečení prvorepublikových herců a různé drobnosti, které jim patřily. Mezi nimy i šaty paní Ferbasové. To vše v rámci výstavy v Uničově. Kdybych aspoň němel ten pocit, že mě za to odsuzují... Špatné taky je, že více než se spolužáky si rozumím s učiteli... Zde začíná další příběh, který vlastně ještě neskončil.
Když jsem tak jednou šel po konci výuky chodbou školy, u sekretatiátu se objevily tři komínky almanachů. Je to taková modrá kniha vydaná ke 120. výročí Pöttingea, pojednává o historii školy, jsou zde uvedeni vyučující a seznamy absolventů z let 2010-2015. A já sám jsem v této knížce třikrát vyfocen ještě v době, kdy jsem vypadal jako Javert. Hned jsem si jich několik vzal, a při pohledu na fotografie vyučujících jsem dostal nápad. Podobně jako do programu k inscenaci Bídníků v MDB si sem pořídím podpisy těch, kteří mě někdy učili. Filip se na mě opět pohrdavě a s nepochopením podíval, ale sledujte moji úvahu: Proč lidé chtějí něčí podpis? Protože si jej váží a protože jej vnímají jako významnou osobnost. A ač si to chceme připustit, nebo ne, každý z těch vyučujících to s námi vždy myslel dobře. Ano, často jsme je pomlouvali, nadávali na ně a mnohdy je i nesnášeli. Já se ale vracím v mysli k těm hodinám základů laboratorní analýzy, kdy jsme si s paní inženýrkou Novosadovou každý pátek odpoledne osahávali základní laboratorní postupy a techniky a když jsme s ní pak později mívali praktické hodiny Klinické biochemie, to samo s paní Zeisbergerovou v Hematologii, venku byla tma, sněžilo a my jsme se prali s panelem diagnostických erytrocytů, k tomu se Evžen rozčiloval, že to dělat nebude a my s Filipem jsme se jejím výlevům vzteku smáli... Také si budu vždy pamatovat, když jsme potom měli ZLA s paní magistrou Mašláňovou PhD, která je také naprosto úžasná, nikdy se nerozčiluje, když třeba děláme nějakou hloupost, ale zeptá se, zda by to nešlo nějak jinak a lépe. Nikdy studentovi přímo neporadí, ale snaží se ho navést na správnou cestu... No a paní Špilková, bez té by to přeci vůbec nebylo ono, takhle studenty nikdo vystresovat neumí. Vzpomínám na ty bezesné noci a také hodiny, kdy si nikdo nedovolil neumět... Ruku na srdce, kdo by nechtěl podpis takových lidí? Vždyť oni jsou takoví neznámí hrdinové, kolik lidí už připravili pro život v laboratoři? Vím, že se začátkem zkoušek asi budu mluvit jinak, ale to bude jen takový kratičký souboj. Jenže nebyl bych to já, abych se nedostal do pěkné šlamastiky... Při všech těch úvahách jsem si uvědomil, že jednu z nich mám vlastně raději, než je zdrávo. Ne, nechci se tu o tom rozepisovat a poskytovat tím zbraně a munici klubu lidí, co si ze mně tak rádi dělají srandu. Jen doufám, že si tím nezkazím ono "volno" a zase neupadnu ještě hlouběji do svých temných myšlenek. Dokonce jsem z vitríny vytáhnul figurku mrtvého vojáka Waffen SS a dal se do pokračování v její malbě. Víte co? Pojďme se věnovat veselejším věcem:

Na blogu se během roku objevilo jen velmi málo článků a sice (počítám-li tento) deset. Je to zatím nejméně za celou historii mých stránek, bohužel jsem příliš nestíhal, přestože pořád bylo o něčem psát. Například na příští rok chystám článek o uniformě ČS Četnictva, fotky už mám asi půl roku (díky moc Evžen) zbývá je jen upravit a dopsat ten článek.
Dokončených modelů příliš nebylo, ale i tak bych řekl, že to bylo za poslední dobu docela dost. Máme tu figurku Věry Ferbasové (na tu jsem opravdu hrdý a nyní je právě ona tím nejlepším z mé vitríny!), dále pak lehký objekt vz. 37 typ E, jenž byl zpracován po návratu z Tovačova, a pak dvě letadla, jeden Fokker DVII a jeden Dreidecker pilotovaný Josefem Jacobsem.

Mnoha soutěží jsem se letos neúčastnil, nicméně dvě ocenění figurky Věry Ferbasové mě nesmírně těší, moc si jich vážím a touto cestou ještě jednou děkuji za jejich udělení. Teď nemám v úmyslu nějak se chlubit, ale počítám - li správně, diplom z Českotřebovského Vehiklu za figurku V. Ferbasové má v mém archivu číslo 38. Pěkná symbolika...
Nyní bych chtěl uvést ještě pár slov na závěr. Často myslím na ty lidi, které mám kolem sebe, i když mnohé z nich už téměř nevídám. Myslím na to, co pro mě všechno udělali. Těmto lidem chci nyní poděkovat a zvláště jim přát ty nejveselejší Vánoce, nejpohodovější prožití svátků a nej, nej, nejšťastnější nový rok. Jmenovitě (ne však podle abecedy) to jsou: Hanča, Dalibor, Dan s Martinem, Fetka, Vivi, Pája Huserková, Anet Libíčková, Gabča Polívková a i když mě občas štvou, vím, že bez nich bych neměl pražádnou šanci... Filip a Zdeněk. Zvláště k posledním dvěma jmenovaným, pánové jsem rád, že vás mám, a i když si často nerozumíme, nějak to spolu dotáhneme až do konce. Ano Zdeňku, vím, co chceš říct, takže jen k Filipovi: I když toho máme společného méně, než bych chtěl, dobře víš, že bez tebe bych to měl hodně těžké, pokusme se zbytečně nehádat, vzájemně se nevytáčet a bojovat spolu, ne proti sobě.
Dále bych pak chtěl vzkázat Daliborovi, že se moc těším na naše další setkání. Docela mi chybíš kámo, snad v tom příštím mobilizačním roce dáme víc akcí, než letos a moje paču24ka by taky potřebovala tu kliku závěru...
Také bych chtěl apelovat na všechny ostatní: Lidi, vzpamatujte se!!! Vykašlete se na to, kdo má víc věcí a dárků, přestaňte se hádat kvůli pitomostem a mějte se trochu více rádi. I to je věc, která mně osobně chybí. Zatímco na vysoké jsme byli všichni takoví vřelí, tady je i dotyk zločinem proti lidskoti. Zvláště zavrženíhodné mi přijde, když pak v jedné modelářské skupině na FB vznikla totálně nenávistná válka dvou skupin lidí, protože Moocher a Luky Kit vymysleli souboj ve stavbe tanku T-34 a dokonce ho i dotáhli do zdárného konce. Pak se to ale otočilo ve tvrzení, že jeden model je horší než druhý a že pokud člověk není modelářská extratřída, neměl by své práce vůbec prezentovat... "Svět vzhůru nohama a snůška absurdit!"

Pokud bych se měl vyjádřit k tomu, co plánuji na další rok: Rozhodně účast na Tovačově a na soutěži ModelFest v Šumperku, kterou pořádá Mara Zindulka. Pak samozřejmě co nejvíce vojenskohistorických ukázek, udržet se na škole a taky bych si rád začal víc věřit. Co se modelů týče, nevím. Nechci nic plánovat, protože to stejně nejsem schopen splnit. Taky se pokusím z toho všeho nezešílet a co nejméně být "Furiosem", což je má nová latinská přezdívka, kterou jsem si sám udělil ve spoluprácí s paní Pračkeovou, další naší výbornou vyučující. No a ještě ve zbytku roku se samzřejmě těším na všechny ty prvorepublikové a protektorátní filmy a hlavně pak na Falešnou kočičku.
Vylezme teď na chvíli ze zákopů, odložme zbraně a zamysleme se všichni nad naším uplynulým rokem. A pokud možno, už se k těm pomyslným zbraním nevracejme!
Úplně na konec bych rád uvedl citát z filmu Katakomby: "Hlavně ať se lidé milí, celý svět už vybouří!"
Šťastné a veselé Vánoce a úspěšný nový rok vám přeje
Michal Trlica
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dinom2 dinom2 | 23. prosince 2017 v 15:17 | Reagovat

Opět krásné zhrnutí, jde vidět že jsi se opravdu nenudil :-D Těším se na společné akce v příštím roce, ať ti vše vyjde a šťastné a veselé i tobě Kámo :-)

2 Michal Trlica Michal Trlica | 23. prosince 2017 v 15:25 | Reagovat

[1]: Díky moc, ale mám z toho roku plného výročí celkem obavy... Od druhé poloviny letoška už se to na mě zase všecko organizovaně sype, nevím, co si mám myslet, zase mě to všecko přestává bavit. Ach jo :-| No, uvidíme ;-)

3 kmotrk kmotrk | 24. prosince 2017 v 0:13 | Reagovat

Michale luxusně napsáno :) Vím, že v několika posledních týdnech jsem nechoval k tobě zrovna dobře, a když to tu tak čtu tak mě to hodně mrzí, takže bych se ti za to chtěl omluvit. Jak víš nejsem žádný spisovatel :D a proto to už tady utnu. Když už je ten Štědrý den, tak ti taky přeji šťastné a veselé, a hlavně ať vyjde zkouškové :)
PS: Buď příští týden připraven na názvosloví :D

4 Mervin Mervin | 24. prosince 2017 v 9:14 | Reagovat

Krásný článek, úplně mě přepadla nostalgická nálada na Tovačov :-D přeji ti krásné prožití vánočních svátků a do nového roku jen to nej :-)

5 Michal Michal | Web | 24. prosince 2017 v 13:36 | Reagovat

[3]: Díky moc ;-) Když čtu ten tvůj komentář, mám pocit, jako by jsi měl v krvi ještě nějaký zbytkáč po čtvrtečním večeru, v životě jsem tě neslyšel takhle mluvit :D O to víc si toho vážím, díky, díky, díky a i když se snažím to v mysli potlačovat, tak to OFC tam prostě je... Nic, to dáme!!! A s tím názvoslovím počítám, stejně budeme muset probrat ještě něco ohledně studijních materiálů do anatomie a OFC taky, takže sype proběhne téměř jistě. No, více než jistě. Ale dnešek si tím nekažme :-)

[4]:Díky moc, já doufám, že na Tovačově se zase všichni sejdeme, k tomu se teď tak nějak ubírá celý můj život. Konečně zase vypadnu z toho pekla a budu s podobnýma "magorama" jako jsem já... A budeme zase šířit povědomí o tom, že Kristián není jen jogurt! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama