Méně je někdy více.

Cтарший лейтенант Александра Самусенко

27. července 2018 v 11:05 | Michal Trlica |  Moje figury
Možná už jste si všimli, že se snažím připomínat slavné a především pak ty méně známé osobnosti (nejen) druhé světové války prostřednictvím figurek a plastikových modelů. Jinak tomu nebude ani u dnešního článku. Něco malinko nového pro stránky tohoto blogu v něm však bude určitě.

Již dříve jsem zde díky modelům a figurkám čelil narážkám na svou politickou orientaci a já sám jsem si chvílemi uvědomoval, že je tu "trošku" přeněmcováno. Jenže když jsem se snažil najít slavné hrdiny z RKKA, nikdo mě pořádně nezaujal. Až před necelým půlrokem jsem našel ženu, a vlastně bych řekl ještě dívku, která mi doslova učarovala. A po půl roce bádání, shánění podkladů, stavebnice, leptů, prohlížení jejích fotografií a samozřejmě malbě figurky mohu konečně oznámit nový článek, věnovaný této ženě.

Nadporučík Alexandra Grigorjevna Samusenko

Staršij lejtenant Alexandra Samusenko po návratu z bitvy před tankem T-34/76. Fotografa Anatolije Morozova překvapila její usměvavá tvář silně kontrastující s tím, co vše již ve svém věku zažila. (Pozn.: Myslím, že úplně těsně po návratu z boje tento snímek nevzniknul, už jen díky přítomnosti zlatých slavnostních pogonů na gimnasťorce, kterou bych navíc tipnul na soukenný kus.)

Pravděpodobně zatím nechápete, proč tuto dámu považuji za tak zajímavou a důležitou. Pokusím se vám tedy přetlumočit její nesmírně poutavý příběh. Ještě než se k němu dostanu, rád bych nastínil, jak jsem se k ní vůbec dostal.
Buď to byla náhoda, nebo naprosto dokonale plánované řízení osudu nějakou vyšší mocí. Ať tak, či onak, jsem nesmírně rád, že se tak stalo.
Příběh začíná někdy na přelomu let 2017/18, během vánočního speciálu World of Tanks. Ano, ani já nejsem dvakrát hrdý, že to začalo právě tak, ale než mě začnete bít a nadávat, přečtěte si následující řádky: Podle mého názoru není "WoTko" úplně zavrženíhodnou hrou. Člověk si tam celkem snadno může zajezdit se svým oblíbeným tankem a leccos nového tam poznat. Tady ale přichází velký vykřičník. Musíte umět rozlišovat skutečnost od výmyslů programátorů a vývojářů hry. Takhle právě vznikají Tigery II a Panthery v Panzergrau a jiné nesmysly, které vídám na modelářských webech a soutěžích. Já třeba WoT vnímám jako velkou studnu inspirací. Posuďte sami, už mě nasměrovalo ke dvěma "velkým láskám". Tanku Somua S35 a jeho německé kořistní verzi a také k Alexandře Samusenko. I když popravdě řečeno, s tou druhou jmenovanou to ale bylo trošku složitější. Ve výše zmíněném speciálu této hry bylo možné za splnění úkolů naverbovat ženské členy posádek a já je samozřejmě všechny posílal do středního tanku T-34/76. Při hraní, ale i mimo něj mi to stále vrtalo hlavou a tak jsem začal Googlit. A pak to přišlo.
Když na mě z Googlu vykoukla mladá a krásná vysmátá tvář Alexandry Samusenko s tankistickou přilbou a brýlemi na hlavě, věděl jsem, že se nevyhnu další figurce. V tu chvíli jsem znal jen její obličej. Netrvalo ale dlouho, abych se dostal k dalším informacím. Horší ale je, že někteří odborníci jsou schopní dokonce zaměnit A.Samusenko s Marií Okťaberskou, což byla také naprosto obdivuhodná žena a sovětská tankistka. O té ale snad někdy příště.
Ostatně jak je dobře známo, Velká vlastenecká válka je protkána mnoha ženami, z těch známnějších jmenujme například odstřelovačky Ljudmilu Pavličenko, Rozu Šaninu, Lízu Mironovu, pilotky známé jako "noční čarodějnice", nebo členky tankových osádek Věru Orlovu a Mariju Okťaberskou.
Já osobně vnímám ženy jako jemná a křehká stvoření, která bychom měli chránit. Nevím, jestli ze mně mluví mé prvorepublikové přesvědčení, či co... Ale tak nějak si myslím, že když se chtějí chlapi zabíjet a vraždit mezi sebou tak ať. Jen ty ženy bychom měli nechat žít. Na druhou stranu při studiu jejich příběhů je celkem pochopitelné, že tyto v mých očích hrdinky šly dobrovolně dát svůj život v šanc a riskovat úplně vše. Trošku nadneseně by se dalo říci, že už jim vlastně nic jiného nezbylo. Z osobní zkušenosti vím, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, ale v době války, navíc Velké vlastenecké asi člověk přemýšlí jinak.
Mnoho těchto žen totiž vstupovalo do armády po napadení své země německýmy vojsky a toužily po tom zabít okupanty a vyhnat je ze své rodné země. Jiné na tom byly ještě hůře, během bojů přišly o své muže, nebo celé rodiny. A tak se rozhodly je pomstít, nebo alespoň také zemřít, ale se ctí a hrdostí. Historie ruského bojového nasazení žen ale sahá již do dob první světové války, kdy v tehdejším carském Rusku vznikl samostatný ženský prapor pod velením Marie Bočkarjové. O této jednotce pojednává výborný ruský film Battalion z roku 2015. Pokaždé, když jdu běhat a myslím si, že už nemůžu, vzpomenu si na všechny tyto hrdinky a především pak na scény z výcvikového prostoru právě ve filmu Battalion.
A nyní konečně k Alexandře Samusenko. Vzhledem k rozporuplnosti různých zdrojů se pokusím uvést imformace, které se mi zdají nejpravděpodobnější, nebo upozornit na vícero vyhledaných verzí.
Dle vícera zdrojů se Alexandra Samusenko narodila ve vesnici Svjatoe (dnes Kirovo) v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Jiné zdroje odkazuji na vesnici Čita, což je ale spíše mylná informace. Bohužel ale neznáme přesné datum narození, dohledatelný je pouze rok 1922. Její matkou byla Darja Artemovna Kazakova, otec Jegor Alexandrovič Samusenko. V rodině bylo celkem pět dětí.
Alexandra Samusenko v civilních šatech. Jde o jednu z poměrně řídce vídaných fotografií, která pochází z rodinného alba. Zdroj: http://statehistory.ru/738/Neizvestnaya-Aleksandra-Samusenko---zhenshchina-tankist/
Dle dekretu o udělení Řádu Rudé Hvězdy byla v řadách RKKA již od roku 1935 (od svých 12let).
Podle jiných zdrojů ale vstoupila k pěchotní jednotce RKKA jako dobrovolnice až ve věku 17let během Sovětsko-Finské "Zimní války" (1939-40). Ať tak, či onak, její bojové nasazení v tomto konfliktu potvrzuje více pramenů.
Naproti tomu její účast ve Španělské občanské válce (1936-39), kterou zmiňuje Jurij A. Žukov v jedné ze svých knih, je několikanásobně zpochybněná. Už jen jejím poměrně nízkým věkem.
Do Velké vlastenecké války (1941-45) vstoupila také jako pěšák, nicméně brzy se obrátila na M.I. Kalinina, předsedu Nejvyššího sovětu Sovětského svazu s žádostí o pomoc při zařazení do tankové akademie. Bylo jí vyhověno a akademii úspěšně absolvovala.
Od října 1941 bojovala na Brjanském, Západním a Voroněžském frontu. Během tohoto nasazení byla při opouštění zasaženého tanku třikrát raněna, včetně jednoho těžkého zranění. Lehce raněna byla v srpnu a říjnu roku 1941, těžce raněna byla v listopadu 1943.
Alexandra Samusenko v hodnosti nadporučíka na další, méně vídadné fotografii z rodinného alba. Na tomto snímku je patrný i Řád Rudé Hvězdy, ovšem stužky za zranění chybí... Pro mě novým zjištěním byla skutečnost, že podobně jako mnoho jiných frontově nasazených žen dala přednost pohodlí a praktičnosti a nechala se ostříhat. (Na známé fotografii bez přilby na hlavě, která je na internetu poměrně často k vidění má vlasy podstatně delší.) Zdroj: http://statehistory.ru/738/Neizvestnaya-Aleksandra-Samusenko---zhenshchina-tankist/
Ve funkci styčného důstojníka 97. tankové brigády a velitele tanku T-34 bojovala nadporučice Alexandra Samusenko proti německým silám u Kurska, a právě zde zaznamenala svůj první velký úspěch. Se svou posádkou dokázala prostřednictvím tanku T-34/76 zničit tři nepřátelské tanky Tiger a mezi 19. a 28. červencem 1943 opakovaně prokazovala svou odvahu a odhodlání při bojích v Kurském oblouku. Za tyto činy jí byl 28.7. udělen Řád Rudé Hvězdy (Орден Красной Звезды). Na udílecím dekretu tohoto vyznamenání stojí v levém dolním rohu datum 27. července 1943. Tím jsou velice spolehlivě vyvráceny dohady o tom, že Řád Rudé Hvězdy získala už ve Španělsku. Ještě o něco slavnější se stala díky situaci, kdy byla její jednotka přepadena německými tanky. Velitel praporu byl těžce raněn a Alexandra Samusenko převzala velení. Povedlo se jí vyvést své tanky z léčky a za tuto akci získala Řád Velké vlastenecké války (Орден Оте́чественной войны). Podle ruské wikipedie získala Řád Velké vlastenecké války 1. i 2. stupně, ale až v roce 1945, což rozhodně neodpovídá fotografiím, které byly pořízeny podstatně dříve. Zde je totiž A.Samusenko dekorována tímto řádem, ovšem nelze s jistotou určit, kterým stupněm.
V roce 1945 byla v hodnosti gardového kapitána převelena do štábu 1. Gardové tankové brigády, se kterou se účastnila Lvovsko-Sandoměřské operace. Podle některých informací byla dokonce jmenována zástupcem velitele 1. Gardové tankové brigády a zároveň byla jedinou ženou v této jednotce. A zde se psal další příběh jejího života.
Jistý Mindlin (zřejmě její nadřízený) měl opustit jednotku. Jenže... Stalo se to, že se do Alexandry Samusenko zamiloval. Dlouhou dobu to nechtěl a zřejmě ani nemohl přiznat. Těsně před svým odchodem, když se s ní však ocitl sám, rozhodl se pronést: "Moc vás prosím, aby jste přestala pít a kouřit." Podle některých zdrojů totiž byla "Saša" celkem silnou kuřačkou a konzumentkou alkoholu. Abych pravdu řekl, s tím, co musela zažívat na frontě se tomu ani příliš nedivím. Udiveně se na něj podívala a zeptala se: "Proč Vám na tom záleží?" Jenže, odpověď nepřišla. Mindlin si jen rukama zakryl obličej. "Možná jste se zamiloval!" Zhodnotila "Saša" situaci a políbíla jej na hlavu. Podstatné ale je, že od této chvíle ji již nikdo neviděl s cigaretou a alkoholu se vyhýbala. Když pak Mindlina opět potkala, pokaždé se na něj usmívala.
Někteří z vojáků si ji údajně pamatují i v hodnosti majora a velitele praporu, tyto domněnky však nelze nijak doložit a mohly by se vztahovat k situaci, kdy převzala funkci od raněného velitele a vyvedla jednotku z léčky. Navíc je možné, že do hodnosti majora byla povýšena přímo v poli a dokumentace o tomto aktu se nedochovala. Ale to už jsou příliš velké spekulace, navíc vzpomínky jiných veteránů povýšení A.Samusenko do hodnosti majora popírají, ale k tomu o něco později...
Další poměrně vzácně viditelná fotografie Alexandry Samusenko z rodinných alb. Zdroj: http://statehistory.ru/738/Neizvestnaya-Aleksandra-Samusenko---zhenshchina-tankist/
V únoru 1945 jednotka Alexandry Samusenko narazila na Sergeanta US. Army Josepha Beyrle, který byl od ledna 1945 na útěku z německého zajateckého tábora Stalag III-C v Alt Drzewitz (Drzewice) a skrýval se ve stodole. Díky několika větám, které se naučil od svých sovětských spoluvězňů a krabičce cigaret Lucky Strike se mu podařilo přesvědčit Sověty, že je "Americký přítel". Po prolomení počáteční nedůvěry mu bylo povoleno k jednotce se přidat. Především byly ceněny jeho schopnosti práce s výbušninami, nebo zkušenosti s tanky Sherman, které byly RKKA dodávány v rámci Lend and lease. Joseph Beyrle byl údajně při prvních kontaktech s jednotkou konfrontován s Alexandrou Samusenko, nicméně ještě dlouhá léta po válce neznal její jméno. Věděl pouze to, že jej vyslýchala žena v hodnosti majora, která navíc ve válce přišla o manžela a celou rodinu. A další rozpor je na světě. Opět se objevuje spekulace o hodnosti majora a také další nová informace o tom, že Samusenko již v měla manžela, potažmo děti. To se mi nikde nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit. Dohledatelné ale je, že o celou rodinu nepřišla, její matka válku přežila, stejně tak i sestra Olga, která zemřela v roce 2012. Informace o manželovi A. Samusenko navíc není nikde písemně zaznamenána a jako její příbuzenstvo je vedená pouze matka (o otcově existenci bylo pravděpodobně pomlčeno, jelikož byl údajně protisovětským aktivistou).
Joseph Beyrle opakovaně navštěvoval SSSR a snažil se najít onu ženu, případně další informace o jejím osudu. To se povedlo až při oslavách 65. výročí Dne Vítězství, při příležitosti odhalení výstavy "Hrdina dvou národů". Tato výstava byla organizována americkým velvyslancem v Rusku a zároveň synem Josepha Beyrleho, jemuž byla výstava věnována.
Druhá ze známějších fotografií Alexandry Samusenko pořízená téměř určitě ve stejnou dobu, jako fotografie hned v úvodu článku. Autorem tohoto snímku je však Michajl Savin. Za povšimnutí zde stojí především delší vlasy než na předchozích fotografiích. Tento snímek se stal výchozím materiálem pro tvorbu mé figurky.
Ohledně toho, jak Alexandra Samusenko zemřela existuje mnoho legend a příběhů. Jedniné, co je opravdu jisté je místo, kde svým zraněním podlehla. Stalo se tak během Východopomořanské ofenzivy u vesnice Zülzefitz (dnešní Suliszewice v Polsku) vzdálené asi 70km od Štětína. Jak ale ke smrti této mladé tankistky došlo je opravdovou záhadou. Některé prameny tvrdí, že hrdinně padla během útoku na Berlín, jiné zase mluví o poněkud zbytečnějším způsobu úmrtí. Pojďme si teď přiblížit některé dohledatelné verze jejího smutného konce.
Podle pamětí Pjotra Demidova byla příčinou její smrti spíše hloupá a nešťastná náhoda. Samusenko seděla na svém tanku spolu s pěšáky, kteří měli za pomoci 1. Gardové tankové brigády zlikvidovat německou skupinu "Visla". Během přesunu se dostali pod německou dělostřeleckou palbu a seskákali z tanků, aby se za nimi mohli krýt. Spolu s nimi seskočila z vozidla i Alexandra Samusenko. Řidič tanku si ve tmě bohužel nevšimnul lidí poblíž vozidla a zatočil. A. Samusenko se tak ocitla pod pásy svého vlastního tanku. Když pak jistý Proškin spatřil znetvořené tělo, podle nárameníků poznal, že jde o kapitána tankových vojsk. V tu chvíli mu došlo o koho vlastně jde. Podle něj zněla poslední slova A. Samusenko takto: "Georgiji Nikolajeviči, řekněte Jurijovi, že jej moc miluju." Přiznám se, že asi hledám špatně, ale komu byla tato slova vlastně adresovaná se mi nedaří určit.
Další verze tohoto příběhu tvrdí, že byla přejeta německým samohybným dělem, či jiným obrněným vozidlem nepřítele a stalo se tak v boji. Ani bych se nedivil, kdyby to byla jen "heroická" úprava této zbytečné smrti.
Jiná verze říká, že jednoho dne našli rozvědčíci na kopci na okraji vesnice Zülzefitz čerstvý hrob s prostým křížem a fotkou dívky. Velitel 1. Gardové tankové brigády pak okamžitě chtěl vědět, kde se snímek nachází. Jeden z průzkumníků si sundal lodičku a vytáhnul zmačkanou fotografii. V tu chvíli se zděšením zjistil, že jde o Alexandru. Zeptal se rozvědčíků, zda jsou ve vesnici ještě nějací Němci a když seznal, že ano, vydal se s jednotkou toto místo osvobodit. Rozvědčíci jej pak zavedli k hrobu, kde se nacházel na kříži kus papíru popsaný inkoustovou tužkou: "Zde je pohřbena Alexandra Samusenko. Pochovala ji Agnes Baumann." Podplukovník ihned roztřeseným hlasem rozkázal k nalezení této ženy, aby o této strašné události zjistil více. Asi za deset minut rozvědčíci přivedli zhruba pětatřicetiletou vyděšenou ženu. Ta vypověděla, že Němci již utekli, ale nechali zde jeden tank. Také viděla obrněné vozidlo, které pak vzplanulo. Vyskočil z něj člověk, který uhasil plameny a se zbraní v ruce padnul. Až když nepřátelské vozidlo odjelo a přistoupila blíže, zjistila, že jde o ženu. Podle fotografie, kterou nalezla v gimnasťorce mrtvé zjistila, že se padlá jmenuje Alexandra Samusenko. Dále vypověděla, že ji pohřbili jen v mělkém hrobě, protože pro ni a její děti bylo obtížné kopat příliš hluboko. Podplukovník pak nařídil její tělo exhumovat, převést a pohřbít v Łobez nedaleko památníku Viléma I..
Fotografie z pohřbu gardového kapitána Alexandry Samusenko poblíž památníku Viléma I.. Za povšimnutí stojí především vyznamenání, kterými byla během své služby dekorována. Údajně mezi ně patřil i Řád Rudého Praporu, Leninův Řád a Řád Suvorova.
Podle A. Žutikova bojovala Alexandra Samusenko se "Špaginem" v rukou proti vojákům Waffen SS, kteří přepadli její obrněné vozidlo. Nakonec se jim podařilo vzít ji do zajetí a když při výslechu nedosáhli svého, zastřelili ji. Její odhozené tělo pak mělo být pohřbeno Ukrajinskou ženou, kterou byla pravděpodobně Agnes Baumann, jelikož podplukovníkovi vypověděla, že je Ukrajinka násilně odvlečená Němci do těchto míst.
Tím se tedy příběh statečné, udatné a krásné Alexandry Samusenko, která začínala u pěchotních jednotek a dostala se až na velitelství gardového tankového uskupení uzavřel.
Je více než zajímavé, čím vším za svou bojovou kariéru prošla a dle mého názoru by se o ní měli lidé dovědět víc. I proto zde uvádím všechny tyto informace, jelikož většina webů recykluje jen pár vět stále dokola. I když neručím za stoprocentní pravdivost a autenticitu všech zde uvedených informací, věnoval jsem tomuto výzkumu mnoho času a prošel nespočet webů a dobových dokumentů. (Samozřejmě umístěných na internetu). Myslím si, že tak rozsáhlé pojednání o této hrdince na českých webech zatím nenajdete.

A nyní se vrhněme na modelářskou část článku, a sice na tvorbu figurky této Sovětské hrdinky:

Nejprve bylo třeba vybrat vhodnou figurku. V povědomí mám dvě sady sovětských tankistů, ve kterých lze najít i ženskou členku posádky a to Tamiyu a Tristar. Po prozkoumání obou figurek a především jejich obličejů jsem se rozhodnul pro koupi staršího výrobku firmy Tamiya.
Práce na figurce jsem započal obroušením všech stop po delení forem a slepením nohou. Zde jsem proškrábnul mezeru mezi dolmím dílem Gimnasťorky a kalhotami. Také jsem odvrtal díru v patě figurky pro vlepení drátku.
Jiný pohled. Podobné úpravy vzhledu figurky nesmírně pomohou.
Po přilepení trupu, rukou a hlavy jsem musel všechny spoje přetmelit Milliputem. Nutné bylo zejména vytmelení spáry v dolní části Gimnasťorky a také v místě napojení límce, kde bylo třeba i lehce doladit jeho tvar. Podle jedné z podkladových fotografií jsem zhotovil novou přezku důstojnického opasku z Milliputu a leptané hvězdy. Také jsem jehlou proškrábnul manžety rukávů podobně, jako dolní část Gimnasťorky.
Jelikož tvořím Alexandru Samusenko v době, kdy měla delší vlasy, použil jsem Milliput a postupoval podle podkladové fotografie. Pomalu si začínam připadat, jako vlasový stylista. Kolik účesů jsem již takto vytvořil...
Bližší pohled na vlasy, přezku a detaily opasku a také na tmelené spoje překontrolované přetřením Surfacerem. Jehlou jsem proškrábnul i místo, kde krk opouští límec.
Nové vlasy zezadu.
Po všech opravách a úpravách podstoupila figurka Alexandry Samusenko nástřik Surfacerem 1000.

Jelikož nebyly odhaleny žádné chyby, mohl jsem pokračovat nástřikem akrylových Tamiyí XF-1 a XF-2, čímž jsem si vytvořil podklad pro malbu barvami Vallejo.

Ještě před malbou figurky jsem ale začal s tvorbou podložky. Základ tvoří dřevěný podstaveček s balsovou nástavbou seříznutou do tvaru lesního terénu. Takto vzniklý podstavec jsem natřel několika vrstvami lazury Xyladecor.
Základ lesního terénu tvoří sádrokartonářská stěrka smíchaná s černým pastelem, jemným pískem, statickou trávou a kořínky. Tuto směs jsem nanesl na podložku ze styroduru umístěnou v podstavci a před zatvrdnutím jsem ji posypal substrátem z obchodu IKEA. Nezafixovaný substrát jsem sklepnul pryč z povrchu a vtlačil další větvičky, kořínky, kamínky, suché travní drny, listí a další přírodní materiály. K povrchu jsem vše fixoval zalitím fixerem štěrku a písku od AK Interactive.
Po nástřiku terénu směsí akrylových Tamiyí následovalo vymalování detailů barvami Vallejo, wash a drybrush.
K kořínků a lístků ModelScene jsem vytvořil malý stromek. Listy jsem pak maloval barvami Vallejo.
Snažil jsem se i o naznačení žilkování na listech.
Zatravnění jsem řešil travními vlákny vlastní výroby.
Podložka po usazení stromku, nekolika trsů tmavé lesní trávy a několika rostlinek z lístků skalničky. Také jsem doplnil pár dalších suchých listů.

Jako kontrastní prvek jsem zvolil muchomůrku červenou vymodelovanou z Milliputu a barvenou Valleji.
Hotová podložka.

Podložka je tedy hotová a nyní zpět k figurce:
Malbu jsem začal jako vždy - obličejem. Snažil jsem se co nejvíce vystihnout jeden ze specifických rysů Alexandry Samusenko, tvar jejího obočí. Jen teto čás malby mi trvala zhruba od 10:00 do 17 hodin s pauzou na oběd.

Po vymalování vlasů vypadá figurka zase úplně jinak. Podstatně lépe.

Malba důstojnické Gimnasťorky 43 s kapsami pro mě byla celkem utrpením, protože jsem měl pocit, že jsem naprosto zapomněl techniky malby. Navíc v horkém letním počasí barvy neuvěřitelně rychle zasychaly ve štětci, což mi činilo veliké potíže zejména při malbě obličeje a jeho drobných detailů. Na řadu přišla mokrá paleta. Základní odstín blůzy tvoří Vallejo 880, stíny vznikaly přídavkem černé 950 a světla přídavkem bílé 951. Také jsem již nyní vymaloval stužku Řádu Velké Vlastenecké Války, kterou jsem zhotovil z plíšku. Všimněte si bílého límečku, který se přišíval do límce Gimnasťorky.
Pokračoval jsem malbou bavlněných Šarovar (kalhot), které nemají kolení vyztužení a tím pádem jde o důstojnickou výstrojní součást. Základní odstín je Vallejo 988, světla a stíny vznikaly stejně jako u blůzy. Dále jsem usadil Pogony (nárameníky) z leptů firmy Eduard. Ty jsou ale celkem mimo, co se týče barev zbraní (například tvrdí, že pěchota má mít modré lemování, což je nesmysl, pěchota je malinová). Já jsem tentokrát potřeboval nadporučíka tankových vojsk a tak jsem musel přemalovat nárameníky pro dělostřelce. Úprava spočívala jen v namalování tanku místo zkřížených hlavní.
Pohled na figurku zezadu. Také jsem již teď před lakem namaloval boty, protože při pohledu na podkladovou fotografii je patrné, že byly tvrdě matné.
Po nástřiku matným lakem ModelMaster 1560 jsem podle podkladové fotografie přilepil Řád Velké Vlastenecké Války a Gvardiju opět z leptané sady Eduard.
Vymalování opasku a přezky... Použil jsem barvy Vallejo 876 (základ), 941 (stíny), 875 (světla) a Revell 94 (přezka opasku).
Jako poslední bylo třeba vymalovat ruce. Postupoval jsem stejně, jako u obličeje: Základ Vallejo 955, stíny 876, nejhlubší stíny 941, světla 928 a nejvyšší světla 951.
Úplně posledním krokem bylo zaprášení bot a kolem pigmenty MIG productions. Ušpinění jsem se snažil tvořit opět dle podkladové fotografie.
Popiska a fotografie na podstavec. Jsem zastáncem toho, že popiska, případně název diorámy by měl být v odpovídajícím jazyce. Dodává to pak hotovému modelu na autentičnosti. Záměrně jsem vybral kolorovanou fotografii, která je přecijen živější, než černobílý originál.
A úspěšně dokončeno!




















Co se vyznamenání týče, raději jsem použil Řád Velké Vlastenecké Války 2. stupně, jelikož podle některých zdrojů byl 1. stupeň Alexandře Samusenko udělen až posmrtně v roce 1945.
Co říct závěrem tentokrát? Asi že jsem velmi rád, že jsem měl tu čest poznat další úžasnou ženu, která psala historii a že jsem mohl poznat její nesmírně zajímavý příběh. Škoda jen její smrti v roce 1945, která asi navždy zůstane neobjasněná. Jsem moc rád, že jsem vám všem mohl přiblížit její osud a doufám, že nejen tady na blogu ale i na všech soutěžích bude tato figurka připomínat svou předlohu. Že bude připomínat jistou chrabrou ženu, která nebojácně a odhodlaně vedla své muže do útoku a která se z pozice řadového pěšáka dokázala dostat až na velitelství tankové brigády. Po celou dobu malby jsem si opakoval, že nejsem figurkář a nikdy ani nebudu. Figurky ale dělám právě proto, abych připomínal osudy lidí, kteří kdysi žili a konali neobyčejné věci. A tito hrdinové, ať to byli Češi, Sověti, nebo Němci si dle mého názoru zaslouží uznání a nikdy by neměli být zapomenuti. A to je jeden z důvodů, proč tohle dělám.
Navíc při přemýšlení o jejím životě mě až zamrazilo a to především ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že tato dívka byla v době bitvy u Kurska, kde se zachovala nebývale chrabře stejně stará, jako já... Máme obrovské štěstí, že žijeme v relativním klidu, a nemusíme nasazovat životy za svobodu vlasti, jako tito lidé.
Čest památce gardovému kapitánovi Alexandře Grigorjevně Samusenko!!!
Michal Trlica
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama